Když se narodíme, celý svět je nám neznámý, objevujeme plno zajímavých věcí, jsme zranitelní, závislí na rodičích, okolí na nás působí všemožnými vlivy, které přijímáme buď s úžasem nebo strachem.
Vyrůstáme. Začíná na nás doléhat přílišná nesvoboda ze strany rodičů, chceme být volní, svobodní, těžce neseme všechny příkazy typu: "vynes koš, ukliď, běž odhrabávat sníh". Stupňuje se to až do stádia vyhrůžek: "Dokud neuklidíš, nemůžeš jít ven". Porušíme-li jakýkoli příkaz, nastává stádium zákazu: "Přišla si pozdě a ještě opilá, co si to dovoluješ, měsíc nikam nepůjdeš a neopovažuj se vzdorovat."
Začínáme své rodiče nenávidět. Forma výchovy, kterou rodiče na své děti aplikuji se v tomto stádiu vývoje neosvědčuje a obrací se proti nim samým. Pro jedince je pocit svobody vším, a jakýkoli nátlak na jeho svobodu se rázně obrací proti utlačovatelům. Máme své zájmy, hudba nás začíná silně ovlivňovat, získáváme idoly, hledáme holky, z ženského pohledu kluky, pociťujeme dívajíce se na své okolí, že nám chybí láska, někdo, kdo by nám rozuměl, chápal, u rodičů pochopení hledat nemůžeme, tak jsou tu kamarádky, kamarádi, první lásky, chápeme, že opačné pohlaví pro nás znamená konec samoty a nepochopení v trýznivém světě rodičů.
Jsme mladí patří nám svět, starci se můžou jít zahrabat do hrobu, jsou nám volní. Stejně nám nerozumí, tak ať si mluví, co chtějí.
Je nám kolem osmnácti, vliv rodičů ochabuje natolik, že si sami uvědomují, že nemá význam dále své dítě vychovávat formou zákazů, příkazů, poučování a domlouvání.
Chápeme, že láska je pro nás vším, milujeme své drahé polovičky natolik, že bychom bez nich nemohli žít, vždyť ony nás chápou, jsou východiskem z nezávislosti od rodičů, mají pro nás pochopení, víme, že to bude navždy.
Když stárneme, naivní ideály lásek se vytrácí, dostáváme první rány od života, první zklamání v lásce, druhé, třetí... začneme chápat, že jako děti jsme byly naivní, dívky přestávají věřit, že najdou svého prince a začínají chápat, že by se měli držet při zemi. Je nám jasné, že všechno může jednou skončit, začínáme si vážit drobných radostí, zvažujeme, co je pro nás výhodné, začínáme myslet do budoucna, dívky hledají víc než jen krasavce, ale muže, který se dokáže postarat o rodinu, jsme dospělí. Dětské naivní ideály se vytratily, začínáme si vážit života, bát se nemocí, smrti, chudoby, samoty. Máme plno starostí, plno práce, málo času na své děti, zábavu, kamarády. Přestáváme chápat mládež, když jezdí jak idioti ve svých autech a říkáme si, jak je to nebezpečné, už chápeme, a přitom jsme byli stejní. Lezli jsme po střechách, jezdili jako silniční piráti, nadávali důchodcům, nechápali jsme ty dospělé lidi, kteří už pochopili, jako teď chápeme, když jsme dospělí. Snažíme se vychovávat své děti tak, aby se vyvarovaly všem těm špatným zkušenostem, které potkaly nás, a přesto nás naše děti nechápou, stejně jako jsme nechápali naše rodiče.
Jsme staří, nechápeme, jakou to může ta mládež poslouchat hudbu, vždyť ty indiánské rytmy, zdigitalizované křiky, zvuky troubících aut nejsou jako náš rock, pop, techno, house, punk z našeho mládí.
Jsme staří, nechápeme, když nás bolí nohy a jsme unaveni, že ta mládež nás nepustí sednout. Nechápeme, proč nám vyčítají, že někteří z nás jen čumíme z oken, chodíme na procházky. Možná ta mládež neví, že nás všechno bolí, že chceme mít klid, že se bojíme smrti a chceme ještě chvíli žít.
P.S.: Čím méně lidí s mým názorem souhlasí, tím lépe. A všichni ostatní možná porozumí, že život by se měl žít a chápat.
Pochopen minulostí, zbaven přítomností, hledě do budoucnosti jako ten trosečník čekaje pochopit výběr své vlastní zkázy, jenž přichází tak snadno a pomalu jakožto život sám na pustém ostrově. Bojme se nože dělaje krev, bojme se sudeb života daných. Bojme se budoucnosti, cílů, snů, bojme se myšlenek na smrt, bojme se smrti samé, bojme se neznámá, jenž přichází, bojme se světa, nechť vejdeme do nebe, smrt není hrozba, smrt není dar, smrt je život sám, nechť jsme dobro, nechť jsme zlo, nechť jsme smůla, nechť štěstí, nechť jsme život, naděje umírá, sen se nezdá, krása prolétá, blbost je věčná, prosíce nežít ve světě nenávisti, prosíce umřít ve světě štěstí, o co vlastně prosíme, co chceme nikdy nevíte. Svoboda nechť nás oprostí, vůle a hrdost potupí, skonče šťastný v životě hladovém, rychlosti neznaje, spánku neoplývaje, jen věčností krásou odzbrojen, smysly otupen, světla tmy vida, tak mladý a přesto tak stár, pochopen smysl běhu, smysl života, smysl štěstí, krásy zbaven, myšlenkami popraven. Negativum bourá přítomnost, pozitivum ničí minulost. Jak dokonalost sama, jak vzpoura citů námi dána, umřeme ve spěchu, umřeme v pouhých myšlenkách štěstí, reálně nevidouce neštěstí, nehledíce na svět opravdový, zda slunce svítí, dávno ho nevidíme, zda nebe je modré, dávno zčernalo, zda ptáci zpívají, my už je neslyšíme, a čemu se divíme, vždyť prý žijeme, žijeme bídně, světe nediv se, žijeme prý v blahu, žijeme v iluzi, informace nepřicházejíce, pravdu neznajíce, lži snadno podléhajíce, nenávist ničí vzpomínky, ničí lásku, hněv podtrhuje zlobu, zapomnění ničí dobro, ukazujíc jen nepochopení života smyslu, pesimismus s optimismem vzájemně tancují, lidé štěstí a klid hledajíce, nedívajíce se na vše ostatní. ANO, žijeme šťastně a prasátka se naučila vzduchem létat?
Mám rád citáty, protože ve slovech, které někdo vyřkl, ať už před několika desítkami let nebo nyní, se nachází moudro života, zkušenosti lidí, kteří už toho mnoho zažili, kteří mohou světu něco dát, moudro v každých slovech. Některé citáty jsou zajímavé, některé méně, ale všechny jsou úžasné, protože se v nich skrývá jakýsi život, jakýsi poznatek, který autor chce sdělit ostatním. Vždy když už nevím jak dál, si sednu k mým sbírkám citátů, a věřte nebo ne, pročítat moudra lidí a snažit se díky ním pochopit pohnutky lidí, pocity, duši člověka je zajímavé.
Kdosi řekl: "Peklo je neschopnost rozumu". Beznaděj, bezmocnost myšlení, kdy přemýšlíte co teď, proč, jak, kdy, za co? Kdy přemýšlíte například nad tím, co se vlastně stalo, co budete dělat, proč, vrátí se, nevrátí, miluji ji, nemiluje mě? A nemůžete na nic přijít, ta beznaděj vás ubíjí, ty myšlenky ničí, nedokážete přestat myslet, už nechcete myslet, chcete dělat něco jiného, abyste nemuseli myslet, ale nejde to, stále přemýšlíte, nedokážete myslet na něco jiného. Ano, je to jako v pekle, rozum je neschopný přestat myslet, myslet na to, na co nechcete nebo chcete. To je opravdu peklo. Kdybychom neměli rozum, dokázali bychom možná žít v ráji, ale my ho máme, tak všichni aspoň několikrát za život zažijí peklo. Peklo kvůli nevědomosti, neznalosti odpovědí na naše otázky. Peklo kvůli lidským vlastnostem jako je například zbabělost, lítost, lež, neschopnost říkat pravdu, nemožnost ubližovat. Nikdo není upřímný, upřímnost neexistuje. Upřímný je člověk jen když se mu to hodí, ale to už, posuďte sami, není upřímnost. Upřímnost je špatná vlastnost.
Někdy je lepší pravdu nevědět, a žít v naději, ale vždy je pravdou, že člověk nedokáže přijmout pravdu, když doufá v naději. Chci pravdu a ne naději? Chci naději a ne pravdu? Chci pravdu i naději? Chci mít v životě jasno, chci znát odpovědi, abych nemusel přemýšlet nebo chci raději mít naději a přemýšlet, a proč nejde mít oboje, znát pravdu i mít naději? Nechci raději přemýšlet, ale přesto chci vědět proč? No prostě peklo je neschopnost rozumu.
Kdysi někdo napsal "Život je boj s větrnými mlýny". Člověku, který ví co od života chce, který má jasné cíle se tato věta příčí. Říká si, jak lživá informace to musí být, jak člověk, který to řekne musí být zoufalý. Postupem času zjišťuji, že člověk, který to řekl má pravdu. Život je boj s větrnými mlýny, už tvrdím i já. Lidé si myslí, že mají cíle, mají smysl v tomto životě, ale stejně tak jako jsou lidé pomíjiví, stejně tak jako slova a sliby pomíjivé, stejně tak jako se přátelé stávají nepřáteli, stejně tak je smysl a cíl lidí jen boj s větrnými mlýny. A je už doufám jasné, čím je to způsobeno? Pouze lidmi. Opravdový život není v tom jak lidé žijí a co dělají, ale jací jsou, jaké mají vlastnosti, city, jak přemýšlejí, jací jsou uvnitř. Jen na tom závisí jaký bude život na Zemi. A tím pádem si sami sobě ubližujeme. Proto existuje zrada, nenávist, zášť, lži, takový je opravdový život.
Četl jsem knihu, kde autor tvrdil, že všichni jsme sobci a dokázal to tím, že pokud se podíváme na naši skupinovou fotku. kde jsme vyfoceni třeba s přáteli, první co hledáme jsme my a pak se díváme na ostatní. Více jasný důkaz než tento posuďte sami neexistuje.
Tím pádem nemůže existovat žádné přátelství. Máme přátelé, kterým se můžeme svěřit, kteří nám mnohdy i pomůžou, ale přesto vždy zůstaneme sami. Lidem, kteří jsou šťastní je jedno jak na tom jsou ostatní. Tady se také ukazuje sobectví a povrchnost lidí. Proto hledáte-li přítele, hledejte toho, kdo nemá šťastný život. Jen ten Vám dokáže opravdově pomoci. Jak absurdní je sobectví. A pokud i on začne být někdy šťastný, pak přátelství v tom pravém slova smyslu "dokážu za přítele i umřít" končí. Snad proto nejlepší vzpomínky máme na přátelé či blízké, kteří už nejsou mezi živými. Ptáte se proč? Snad už víte odpověď. Lidské vlastnosti se nezmění a proto žijeme v takovém světě.
A já si čím dál víc říkám, raději žít ve snu, ve svém světě, raději žít jen pro sebe a být svobodný. Ale to bych byl jako všichni. Raději trpět a ztratit všechno než žít pro sebe. Ať jsou šťastní všichni ti sobečtí lidé, ať mají ve mně nešťastného přítele. Nikdo nemůže mít všechno, jen člověk a lidé mohou. Nechci být člověk. Bojujme všichni jen s větrnými mlýny. Jen tak můžeme být šťastní v tomto absurdním světě člověčích vlastností.